Je už v lidské přirozenosti, že se veškeré naše jednání musí řídit určitými pravidly. To platí zvláště o interakcích mezi jednotlivými lidmi. Tato pravidla známe jako základy slušného chování či etikety, a učíme se je již od malička. Patří sem například rozlišování, komu tykat a komu vykat, jak daného člověka oslovit a podobně. Velmi to usnadňuje komunikaci a pomáhá v diskusích.

Není tedy nijak překvapující, že když se náš život s rozvojem internetu částečně přesunul do virtuálního prostoru, určili jsme si podobná pravidla. Ta ovšem vzhledem především k anonymitě většiny internetových diskusí, musela být poněkud odlišná od těch, které dodržujeme ve skutečném světě.

Zdaleka největší rozdíl je ve vykání a tykání. Na ulici je běžné, že dospělému cizímu člověku vykáme, zatímco například dětem tykáme. Jak ale za obrazovkou poznat, s kým vlastně hovoříme? To nejde. Navíc internet je prezentován jako poněkud více neformální místo. Proto je v naprosté většině fór a komentářů naprosto přípustné tykání, i když část lidí z respektu vyká.

Dalším rozdílem je fakt, že zde nemáme pomůcky, které nám v běžném rozhovoru pomáhají dát najevo naše pocity, případně odhadnout pocity našeho protějšku. Sem patří například tón a zabarvení hlasu nebo mimika obličeje. Nic z toho přes klávesnici nepřeneseme. Je tedy nutné je nějakým způsobem nahradit.

I to je důvod, proč vznikly takzvané emotikony, u nás lidově zvané „smajlíky“. Ty nám umožní vyjádřit, jak se v danou chvíli cítíme, případně například dát najevo, že se v naší odpovědi jedná o sarkasmus. Psaní velkými písmeny je pak všeobecně považováno za ekvivalent křičení.

Je samozřejmé, že některé věci zůstaly stejné. Je to například fakt, že urážení protějšku není ani v mluvené, ani v psané diskusi považováno za něco, co by slušný člověk dělal. Pak je tu také to, že bychom se neměli odchylovat od tématu.

Avšak ačkoliv toho mají poměrně dost společného, v lecčems se oba typy diskusí liší. A je dobré znát pravidla pro oba. Budou se vám totiž hodit prakticky každá den.